Začátkem června skončila první literární soutěž, kterou pořádalo CČDK společně s festivalem Děti, čtete? Děti od 6 do 9 let nám posílaly vlastní verze příběhu na téma „Macroura a Pacmoura“. Vybrat z více než 35 textů jeden vítězný se ukázalo jako neobyčejně svízelné, rozhodli jsme se proto prvním místem ocenit hned dva z nich a další tři se umístily v širším výběru. Přesto každý jeden příběh, který nám do soutěže děti poslaly, byl jedinečný a máme upřímnou radost z toho, jakou kreativitu v začínajících spisovatelích a spisovatelkách téma probudilo.
Úspěch první literární soutěže, jejíž cílem byla snaha podpořit dětskou představivost a tvůrčího ducha, nás ujistil o tom, že stojí za to udělat z ní pravidelnou součást naší činnosti.
Přečtěte si pět příběhů, které nás oslovily nejvíce.
Vítězné příběhy: Jonáš Plíhal & Rozálie Němcová (kliknutím otevřete)
Příběhy z širšího výběru: Eliška Kubalová, Anna Havlůjová, Tobias Ranocha
Tobias Ranocha: PRAVĚK (6 let)
Dva trilobiti šli na procházku po pláži.
Macroura řekl: „Nechceš se, Pacmouro, trochu ochladit?“
„Ano,“ a koupali se v moři. Jak se koupali, tak na ně vyskočil krokodýl! Pacmoura zakřičel strachem: „Pozor! Macrouro, poplav na břeh.“
Potom za přesličkou vykoukl jejich kamarád dinosaurus Dino. „Nechcete si hrát?“
A honili se kolem přesličky tak dlouho, až usnuli a zkameněli.
Ahoj – konec!
Anna Havlůjová: MACROURA A PACMOURA (9 let)
Macroura a Pacmoura byly dvě žížaly. Většinou se spolu plazily a chodily na žížalí čaj nebo šly provzdušnit hlínu. Dokonce bydlely vedle sebe. Také spolu hrály hry na počítači. Takhle nudně probíhá život žížaly. Občas se zašly podívat za kamarádkou na malé žížaly, ale nic moc.
Jednoho dne se šly kouknout nad hlínu a v tu ránu přiletěl kos! Kos vzal Pacmouru a odlétl. Macroura se za nimi zděšeně dívala a natrhala spoustu trávy a upletla si velký šinaj. Bleskově se vydala za kosem.
Brzy je dohonila a začala píchat kosa do nohy. Kos se ohlédl a Macroura se schovala za trs trávy.
Znovu píchla kosa mnohem silněji. Kos vypískl, upustil Pacmouru a odlétl.
Pacmouře se nic nestalo. Žížaly žily dále svůj život.
KONEC
Eliška Kubalová: Macroura a Pacmoura (7 let)
Jednou, samozřejmě na podzim, odlétali ptáci do teplých krajin. Tedy, jenom někteří. A mezi nimi letěly i dvě vlaštovky a u toho letu se seznámily.
„Ahoj, já jsem Macroura.“
„A já jsem Pacmoura. Co kdybychom odletěli někam jinam?“
„Tak jo.“
A tak letěli a jejich první zastávkou byla džungle. A když byli v té džungli, tak taky uviděli divoká zvířata. Jako první zvíře potkali lvi, potom chameleona, opice, motýly, pavouky, nosorožce, slony a tygry. Tygři ale sejmuli Pacmouru. Macroura si toho všiml a řekl:
„To né! Neboj, Pacmouro, jen zůstaň tady, hned jsem zpátky.“
Doletěl k palmě, utrhl jeden palmový list a letěl k Pacmourovi. Nabral ho na list a odletěli.
Další zastávkou byla poušť.
A když byli v té poušti, tak taky uviděli pyramidy a mumie. A najednou dostali žízeň a Pacmoura řekl:
„Hele, Macrouro, máš taky takovou žízeň, jako já?“ Zeptal se Pacmoura.
„Jo, mám, ale tady není nikde žádná voda.“
„Ale nene, koukni se tam!“
„A no jo. Tak tam letíme.“
A tak letěli, ale brzy je halucinace přešly a viděli, že tam je jen písek. A potom vodu viděli znova. A byli si jistí, že to je pravá voda. A ono to tak bylo. Tak se napili. A už radši letěli jinam.
Třetí zastávka byl ostrov uprostřed oceánu.
A když byli na tom ostrově, tak tam neměli co jíst. Protože vlaštovky ryby nejí. A vodu z oceánu se báli ochutnat. A po pár dnech, třeba po třech, dostali velikou žízeň. A řekl Macroura Pacmourovi:
„Pacmouro, pojď se napít z toho oceánu. Jinak tu umřeme na žízeň.“
„Ne, já nechci,“ řekl Pacmoura.
Tak se napil alespoň Macroura, ale Pacmoura tu vodu potřeboval. A tak začal umírat na žízeň. A Macroura se lekl. Nabral vodu do zobáku a dal ji Pacmourovi do zobáku a on se hned probral. A raději letěli zpátky ke svému hejnu a už nikdy neodlétali někam, kam neměli.
