Děti, čtete?! 2024: Vít Janota
Kdyby houby měly klouby… a i kdyby je neměly
Houby jsou stvoření prapodivná. To vám potvrdí každý mykolog. Jistý stařičký profesor říkával, že houby jsou kolegové a jejich účelem je manifestovat se. Byl to pán poněkud excentrický, tak mu to budiž prominuto. Méně výstřední badatelé pak houby označují za mimozemšťany, kteří se kdoví proč rozhodli sdílet tuto planetu s námi. Ať tak či onak, zahrávat si s houbami není samo sebou a vtělit je do názvu knížky, i když v té knížce je o nich vlastně jen jeden text, zavání vyloženou lehkomyslností.
Teď už to vím. Protože houba, tedy to, co za ni lidé obvykle považují, ta drobná věcička odborně zvaná plodnice a sestávající obvykle z nožky a klobouku, je jen špičkou ledovce, takovým drobným prstíkem, který na nás kývá: Jsem tu a vím o vás! To podstatnější, co tenhle prazvláštní organismus tvoří, takzvané podhoubí čili mycelium, je schováno pod zemí a roztaženo na vzdálenosti někdy až fantastické. A tak mám čím dál tím víc pocit, že i tam je moje houbová básnička jen drobnou plodnicí, zatímco její podhoubí vesele omotalo celý zbytek knížky. Houba je zmíněna na obalu, na titulní straně, v tiráži; známí se mě ptají: „Tak co ty tvoje Houby, jak se jim daří?“
Ale vážně. Ke knížce básniček pro děti jsem se dostal vlastně náhodou, když jsem byl požádán o příspěvek do antologie dětské poezie. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem vždycky dětskou poezii nejen rád četl, ale že by mě zajímalo ji i zkusit napsat. Jenže – těžká věc. I když to u těch nejlepších vypadá tak jednoduše a samozřejmě. Ono je to totiž trochu jako se sbíráním hub. To vám asi vysvětlovat nemusím. Jsme národ houbařů a každý z nás alespoň teoreticky ví, co znamená vzít do ruky košík a brzy po ránu vyrazit do lesa. Bloumáte mezi stromy, nahlížíte pod nízké větve, rozhrnujete kapradí, a ono nic. Ani prašivka! Jen staré jehličí a vypelichané šišky. A najednou: Lup ho! V zeleném mechu zasvítí hnědý sametový klobouček. A byli byste přísahali, že právě tam jste se před chvíli už jednou dívali. Nemůže vás nenapadnout, kdo tedy koho vlastně hledá. Jestli ony se ty houby neschovávají a neukazují se, až když jim se zachce. Jestli ony se nám nemanifestují.
A zrovna tak je to i s těmi básničkami. Cucáte tužku, okusujete ji, lámete si hlavu a nenapadá vás vůbec nic. Ani veršíček, ani rýmeček. Jen šišky a jehličí. A pak, když to vzdáte a smíříte se s tím, že tohle je prostě nad vaše síly, mrkne to na vás z vysoké trávy, z napadaného listí: Kdyby houby měly klouby! Stačí jen vydloubnout, trochu očistit a uložit do košíku. A tak ta moje knížka je vlastně takovým malým košíčkem věcí, které ke mně připutovaly, protože se jim zachtělo. Jak už to houby a básničky umějí. Některé jsou pěkně rostlé, některé tak akorát naložit do octa, ale žádná, doufám, není červivá. To ale musí posoudit čtenář, na to jsem já krátký.
A že jsem tu knížku také ilustroval, vytvořil si pro ni vlastní písmenka a vůbec ji celou poskládal dohromady, takže kromě tiskařů v tiskárně na ni kromě mě už niko jiný nesáhl? Tak to je zase úplně jiná pohádka, kterou si povíme třeba někdy příště.