Děti, čtete?! 2024: Petr Stančík
O zlobivém bagru, který se místo v zemi rýpal v nosu
Bagry neboli rypadla celý den rýpou všelijaké horniny i dolniny. Je to dřina, makačka až fuška, a navíc nebezpečná. Žádný bagr totiž nikdy neví, zdali ze země svou zubatou lžící nevydloubne zkamenělý dračí oheň, nevybuchlou bombu nebo podobnou polízanici. Jenomže byl jednou jeden zlobivý bagr – jmenoval se Rejpankrác – a ten se místo v zemi pořád rýpal v nosu. Máma s tátou z něj byli hin, domlouvali mu po dobrém, a když to nepomáhalo, plácali ho přes lžíci. Ale Rejpankrác s rýpáním v nosu ne a ne přestat.
A tak mu rodiče řekli: „Rejpankráci, pojedeš do světa, a nevracej se dřív, dokud s tím rýpáním v nosu neskončíš. Rejpankrác se tedy sebral a vyrazil do světa širého.
Jel a jel, až dojel na konec světa k houbovému zámku, kde bydlel zlý černokněžník Prokrastini. Ten právě ve své laboratoři na vršku smržové věže listoval v grimoáru bratří Grimmů, když uslyšel brumlání motoru. Vyklonil se z okna, a když uviděl přijíždějící bagr, zároveň ho trefil šlak i ranila mrtvice, takže spadl z věže na zem, do které se zapíchl špičkou svého kouzelnického klobouku. Kupodivu, šlak, mrtvice ani pád z věže černokněžníkovi neublížil. Trčel hlavou dolů zarytý v zemi a vztekle mával rukama nohama.
„U všech všudy, Rejpankráci, co tady pohledáváš? Ty máš přece být na opačném konci světa,“ křičel na něj Prokrastini. „A okamžitě se přestaň rýpat v nosu!“
„Když ono mě tam něco tlačí,“ odpověděl Rejpankrác. V tu chvíli svou zubatou lžící narazil na něco tvrdého, zapraštělo to, a Rejpankrác si z nosu vyrýpnul okovanou truhlici.
„Hlavně tu truhlici neotvírej!“ ječel Prokrastini. Bagr přikývl tak horlivě, až svou zubatou lžící praštil do truhly, ta se rozletěla na tisíc kousků a uvnitř se objevilo vejce.
„Ať tě ani nenapadne to vejce uvařit natvrdo!“ řval Prokrastini. Bagr přikývl ještě horlivěji, takže mu z chladiče vyšplíchla horká voda a uvařila vejce natvrdo.
„Do té skořápky jsem schoval svoji smrtelnost“ zašeptal Prokrastini a rozpadl se na hromadu štěrku.
Rejpankrác se pak probagroval houbovým zámkem až do sedmého patra pod zemí, kde černokněžník věznil krásnou princeznu Galinu a statečného prince Petra.
Petr potřásl Rejpankrácovi lžící a Galina mu vlepila pusu na kabinu. „Děkujeme ti, Rejpankráci, za naše vysvobození,“ pravili oba najednou. „Čímpak se ti odvděčíme?“
Bagr se poškrábal lžící na střeše a pak řekl: „Už vím: napište a nakreslete o nás zlobivých bagrech knížku. A taky dělejte s dětmi dílničky, aby viděly, jací jsme pracanti.“
To taky Galina s Petrem udělali, protože zlobivého bagra nikdo nechce naštvat. A proto teď na dílničku o zlobivých bagrech s Galinou Miklínovou a Petrem Stančíkem můžete přijít i vy.
Rejpankráce už v nose nic netlačilo, takže se vrátil domů, a hned se dal do práce, k veliké radosti mámy s tátou. A jestli nezrezivěl, rýpe se v zemi dodnes.