Děti, čtete?! 2024: Martin Vopěnka
Inspirace jako propojení
Myslím, že jsem se narodil se spisovatelskou duší, předurčený k tomuto poslání. Avšak za nejvíce emocionálních podnětů a tvůrčích inspirací vděčím svým dětem. Na světě není krásnější výzva než být tátou.
Své syny myšlenkově obsazuji dokonce do některých rolí svých románů pro dospělé. Předobrazem Daniela z románu Nová planeta byl můj Sebastian. A v příběhu, který právě dopisuji, jsou poutníky do daleké budoucnosti dokonce oba mí synové.
Je to však samozřejmě literární posun – synové mi jen pomáhají uvěřitelně vykreslit charaktery postav. Mně samotnému pak propůjčují emocionální účast v ději knihy; když se o ně jako autor bojím, dýchám s nimi, vkládám do nich to nejlepší ze svých představ.
V nejčistší formě jsem své děti „použil“ v trilogii pro děti Spící město. Tam jsou vedle Jonathana a Sebastiana předlohou pro čtyři sourozence, kteří si musí poradit ve světě, kde všichni rodiče usnuli záhadným spánkem, také mé nevlastní děti Eliška a Klára. Možná proto je Spící město u dětí tak oblíbené a dočkalo se už čtyř vydání a filmového i rozhlasového zpracování. Prostě těm dětským hrdinům věří.
Se Sofinkou – šestiletou hrdinkou počínající série pro malé čtenáře – je to složitější. Sofinka je dušička, která kolem nás krouží s mou současnou ženou, a chtěla by skrze nás přijít na tento svět, ale zatím se jí to nějak nedaří. To mi však nebrání vciťovat se do jejího vidění světa a dětské fantazie. To je pro sérii o Sofince (zatím vyšly dva díly: Sofinka a záhadné zvířátko a Sofinka a paměť stromů) typické: Reálný příběh se prolíná s večerním Sofinčiným sněním. V tom je ostatně psaní pro děti krásné a zároveň zavazující: Dětská mysl je otevřená a tvárná, ale je na nás, abychom jí poskytovali obrazy a podněty, které dávají smysl.
Kdybych chtěl, mohl bych napsat spoustu jednoduchých příběhů pro věk kolem šesti let, vtáhnout do hry problematiku rodiny, společnosti, školy; vyhledávat témata společensky poptávaná. Jenomže nějak neumím, opravdu neumím psát průměrné nebo poptávané věci. Proces psaní je pro mne něčím posvátný, a abych začal psát (píšu ostatně jako jeden z posledních spisovatelů rukou), musím cítit, že téma, které se v mé hlavě zrodilo, má nějaký přesah. Musí dojít k jakémusi propojení s duchovním světem, ze kterého čerpám.
Inspirací, anebo spíše spouštěčem k takovému propojení může být leccos, ale téměř nikdy to není zážitek, který bych pak popsal. Spouštěč často s budoucím obsahem zdánlivě vůbec nesouvisí. Jako příklad mohu uvést knížku Sofinka a záhadné zvířátko:
Svou současnou ženu jsem zpočátku navštěvoval v Londýně, kde žila devatenáct let. Měla pronajatý jeden pokoj ve dvouložnicovém bytě. Druhý pokoj obýval nějaký filmař. Obával jsem se, že během mého pobytu budou vznikat kolize v kuchyni, v koupelně, na záchodě… Jenomže filmař nikdy nevyšel z pokoje. Nikdy. I pozdě v noci se pod jeho prahem svítilo, avšak on zůstával velkou záhadou. A tak mne napadl příběh o zvířátku v zoo, které nikdy není ve svém výběhu, a tím dráždí fantazii dětí. Všechny děti se nakonec tlačí právě tam – u nápisu „Když nejsem ve výběhu, odpočívám nebo spím“.
Na rozdíl od onoho zvířátka, když nejsem u psacího stolu, neznamená to, že odpočívám. Mám mysl neustále otevřenou, přemýšlím, sním – a čekám.