Děti, čtete?! 2024: Jan Nejedlý
Chvála škváru
Mezi nepromlčitelné zločiny komunismu počítám mimo jiné to, že mě ošidil o brakovou literaturu. V pomýleném tažení proti pokleslé kultuře vymetli soudruzi z regálů veškerý škvár od červené knihovny přes kovbojky až po horory. Místo toho, abych v pubertě hltal svazečky s názvy jako Faraonovo prokletí, Ocelový robosršeň, Vražda žínkou, Vesmírný sliz či Symfonie přeťatých aort, vrazila mi knihovnice do ruky Malého Bobše, který mě nebavil, nebo Noc s Hamletem, které jsem nerozuměl.
Moje duše v tom čase lačnila po jiné potravě. Edice Černá ruka, série Zelenooká krasavice, sešitová řada Cákance a pahýly. Čtení na deku, pod lavici, k míchačce, k mandlu nebo ke kadeřníkovi. Drasťáky, krváky, limonády, scifárny, fantasmagorie. Něco, co se jmenuje Grrr grrr grrr!, a ne Smuténka, Sonety Orfeovi nebo Zpěv míru. Ohmatané sešitky s křiklavými obálkami, kde můžete číst iniciační věty jako „Ještě slovo a poneseš si hlavu v nákupní tašce!“.
Když si svou brakovou etapu neodžijete ve správném věku, musíte to pak dohánět pokoutně v dospělosti, což je trapné. Vzpomínám, jak jsem si ve videopůjčovně nabral vždy několik Bergmanů a pak se jen tak mimoděk na odchodu otázal, zda není na skladě ten srandafilm, kde „zombíci vylézají z oceánu a žerou surfaře“? Snímky jako Útok patnáctimetrové ženy či Útok vraždících rajčat si pouštím dodnes raději jen v počítači do sluchátek.
Mám za to, že škvár do kultury bytostně patří, a dokonce tvoří její živnou půdu či lépe řečeno kompost. Když jej odstraníte, narušíte celý ekosystém. Jako byste v přírodě vyhubili vážku nebo hovnivála – a způsobili tím napřesrok záplavy. Zákazem braku soudruzi vyhodili pokleslost z míst, kam patří, a ona se pak dostala do nejvyšších pater společnosti. Prolistujte si Rudé právo z padesátých a sedmdesátých let, poslechněte si projevy tehdejších státníků nebo obžalovací řeči prokurátorů z politických procesů. Pěkně děkuju! Osobně si radši znovu přečtu vynikající komiksovou slátaninu Létající mrtvola aneb Zuřivý dědoušek opět v akci.
Ne nadarmo založila osvícená Olga Havlová v osmdesátých letech „svépomocnou lidovou knihovnu“ Hrobka, kde si s přáteli půjčovali brak všeho druhu. Ono je toto čtení totiž osvěžující i literárně a jazykově. Věty jako žiletky, dějový spád o síle orkánu, vynikající práce s citoslovci („vrrruuumm“, „beng beng“, „čaka taka“, „tzzt dzzt“), a hlavně neškrobenost, přímočarost a divoký humor, který se na Západě přenášel i do kritické reflexe těchto subžánrů (viz „čtenáři si autora oblíbili asi jako kachna benzin“).
Poctivý brak vám může nabídnout větší lekci svobody než štos Sartrových traktátů. Neodpírejme ho v přiměřeném množství a odpovídající kvalitě ani dětem.