Děti, čtete?! 2024: Bogdan Trojak
Glutaman a tramvaják
Glutaman, zlotřilý vědec ve službách temných sil, stál na ochozu věže kostela svatého Mikuláše na Malostranském náměstí a chechtal se. Konečně je tady noc, kdy s partou Safírových ledňáčků zúčtuje! Nikdy se nesmířil s tím, že jej o všechno připravili tihle malí čmuchalové! Létající rotundy, podzemní továrna na upravované potraviny v Řípu, biomechanická monstra – to všechno bylo ztraceno.
Proti Glutamanovi stála na římse kamenná socha jakéhosi vousatého světce v nadživotní velikosti. Světci trčel ze zátylku pozlacený kovový prut, na jehož konci byla připevněná kulatá zlatá svatozář. Glutaman stiskl tlačítko na malé krabičce, kterou měl v dlani – svatozář se rozzářila oslnivým světlem a začala tiše bzučet.
Ve stejnou chvíli ucítil řidič noční tramvaje Žibřid Mouřenín ostré bodnutí. Jako by ho někdo píchl do mozku dlouhou tenkou jehlou. Řidič Mouřenín zrovna podřimoval v kabině tramvaje číslo 24 na konečné v Kobylisích, protože měl vyjet až za patnáct minut. Po tom bolestivém píchnutí v hlavě ale ucítil silné nutkání na nic nečekat a okamžitě vyrazit bez cestujících dolů do města. Tramvaj cinkla a rozjela se po kolejích tichou nocí. Projížděla zastávkami a nikde nestavěla. Mouřenín ji řídil se ztuhlým výrazem ve tváři, oči měl vyboulené a ústa pootevřená. Jel zběsile rychle. Stěračem stíral se skla desítky rozmáčknutých nočních motýlů, kteří se mu přimotali do cesty.
Tramvaj zastavila až na Karlínském náměstí, kde čekala na refýži pětice dětí. Bůhví odkud se vracely v tuto pozdní hodinu. Malí opozdilci nastoupili do prázdného vozu, dveře se za nimi zaklaply, řidič cinkl a tramvaj se rozjela. Po chvíli se už zase řítila šílenou rychlostí a nikde nezastavovala. Děti marně mačkaly tlačítko pro zastavení, zbytečné bylo taky zoufalé bouchání na prosklené dveře kabiny, v níž seděl zjevně zhypnotizovaný muž s nepřítomným pohledem a zaschlými slinami ve vousech.
V centru města přehodil Mouřenín výhybku a sjel ze své obvyklé trasy na nepoužívanou odbočku trati vedoucí ke staré, dávno zavřené továrně na lodní šrouby. Zde elektrické vedení končilo. Sběrač tramvaje naposledy mocně zasršel a vůz vjel setrvačností otevřenou kovanou bránou do závodu. Koleje končily v menší, postranní tovární hale s proskleným stropem, jímž pronikalo dovnitř bílé měsíční světlo.
Glutaman na věži podruhé stiskl tlačítko a svatozář na hlavě vousatého světce opět vyslala signál. Žibřid Mouřenín znova ucítil bodnutí v hlavě a vnitřní hlas mu přikázal v tramvaji zhasnout.
Safíroví ledňáčci se ocitli v tmavé pasti. A bylo jim jasné, kdo tuhle past nastražil. Glutaman je tedy zpátky. Nezahynul v zavalené továrně v nitru hory Říp.
Trvalo nekonečně dlouho, než se ozvaly kroky a halou se rozezněl nezaměnitelný, skřípavý hlas:
„Ledňáčci dnes v tramvaji
marně křídly mávají!“
Tak začalo poslední velké dobrodružství Safírových ledňáčků.