Rozhovor s Janou Čeňkovou, historičkou a kritičkou literatury pro děti a mládež
Nakolik se knihy pro děti a mládež proměnily vlivem změn ve společnosti? A co chceme od knih pro děti my jako rodiče, co chtějí prarodiče, co chtějí děti? Liší se to nějak?
Nežijeme v uzavřeném světě, již přibližně od pěti let si dítě uvědomuje širší rodinné vazby a společenskou realitu, která je obklopuje. Postavení dítěte se mění, v našem civilizačním okruhu většinou dítě žije materiálně zabezpečeno, ale zase je daleko více vystaveno tlaku okolí. V jakém smyslu? Je daleko více zapojováno do debat s dospělými. S rodiči i jinými dospělými řeší problémy, které nebylo v takové míře vystaveno tak do 70. let minulého století: malá rodinná dramata, rozchody, střídavá péče, šikana ve škole včetně promyšlené kyberšikany, alkoholismus a jiné závislosti rodičů. Dítě tak získává mnohem dříve obraz o složitosti světa. Daleko více se také od něj očekává výkon v různých oblastech činností: má se výborně učit, hrát na nástroj, sportovat, umělecky se vyvíjet. Zůstává v něm ale pořád touha po harmonii a přátelství, kterou bychom jim měli zprostředkovat a kterou dětství provází odjakživa. A zde stojí kniha (audiokniha, film) jako prostředník, příběhy by měly mít etické poselství, ale nikoli jen v představě dětství jako bezstarostné etapy, ale vyvažovat dobro, dobré skutky nad zlým konáním.
V dávnější minulosti byla přítomná témata bolesti, umírání, smrti, která byla čím dál více odsunována na okraj, nesouvisela jen se sekularizací většinové společnosti, ale celkově šťastné zítřky nemohly být zaplaveny konečností člověka. Vzpomínám si, že v minulém století, ještě do 90. let, byla smrt přítomná jen ve válečných příbězích s dětskými hrdiny; během normalizace třeba postihl zákaz vydávání i pohádku Broučci Jana Karafiáta a v 90. letech zase byly tendence měnit její závěr. V posledních desetiletích svobodného podnikání v této oblasti se objevují ještě dva okruhy problémů. Zaprvé: vychází řada knih a alb, která jsou spíše pomůckou pro kreslení, lepení, tedy různé činnosti k zábavě a poučení, jejichž užitek nesnižuji, ale jsou pro tento účel a jsou často zaměřeny jen na informační funkci a motorické dovednosti. A zadruhé: bohužel se stále objevují knihy, které jsou brakové, kýčovité, textem i ilustrací, tyto knihy nebo publikace potlačují vnímání knihy jako estetického objektu. Zde bych se obrátila na rodiče a jiné dospělé: rozlišujte způsob užívání knih na užitkové a ty, které nám zprostředkovávají společný prožitek z příběhu. K výběru může sloužit katalog Nejlepší knihy dětem z původní české produkce, který vychází elektronicky i tiskem již třináctý rok.
Je v pořádku psát v literatuře pro děti i kontroverzní témata?
Otázkou je vždy, o jaká kontroverzní témata se jedná. V mladším věku by měly být představeny adekvátně otázky konečnosti života, válečných událostí a celkově tragických momentů. V současné době existuje řada knih, které mohou tato témata přiblížit: v poezii, příbězích i nonfikci. Vybírám knihu dvou australských autorek Sally Douglas a Imogan Carn Na zdar smutku (vydalo nakladatelství Cesta domů), určenou spíš pro „young adult“ a dospělé čtenáře, vycházející z jejich podcastu. Z české tvorby doporučuji Mojenku Olgy Stehlíkové, pojednávající o křehkém dospívání dívky, která se musí vyrovnat s těžkou nemocí matky. Pokud jde o naši každodennost, doporučuji pro malé čtenáře obrázkové knihy, které ze světa zvířat nebo reálného života přibližují společné chvíle a kamarádství (Petr Horáček: Nejlepší dárek, Kamarád pro medvěda) nebo vtipný příběh SuperMáňa Ester Staré, kdy si holčička Máňa myslí, že všichni kolem ní mají výjimečné nadání, jen ona ne – neumí totiž velké žvýkačkové bubliny ani házet žabky. Řadu cen získala obrazová kniha Já, chobotnice Magdaleny Rutové, která se vtipným textem a bohatým ilustračním doprovodem zmocnila environmentální problematiky; chobotnice si přeje žít mezi lidmi, protože se jí v moři objevuje tolik věcí, které lidé používají. O ekologii se také dříve téměř nepsalo, a ani nikoho nenapadlo, že by to mohlo být pro děti přínosné.
Jak obstojí v dnešní době klasická literatura pro děti? Platí ještě hlavní archetypy v pohádkách? Podsouváme dětem genderové stereotypy v dětských knihách (dívky dobře čtou, kluci umí líp matematiku, v kolejích stereotypu pohlavních rolí se dívky předvádějí jako pasivní, bezmocné, zatímco kluci jsou aktivní, silní hrdinové)? Změnilo se to, mění se to?
Nevnímám již tlak v tomto smyslu, ale nemohu hovořit za všechny rodiny. Ale představte si dva starší kluky, jak si hrají s mladší sestrou a legem: najednou vidíte, že ve volném výběru si kluci staví auto, jezdí s ním na závody, hrají si na hasiče a holčička, aniž by jí to někdo řekl, si vybere postýlku a staví domeček; to si ale může vybrat i kluk, protože mu to třeba také vyhovuje, a ta auta si vyberou zase některé holky. Genderové role nejsou pevně ukotveny, proměňují se, ustavují. Pokud bych se soustředila na young adult literaturu, tyto stereotypy tam již nevidím, zejména ve fantasy románech, za všechny jmenuji Hunger Games Suzanne Collinsové nebo kultovní sérii Harry Potter J. K. Rowlingové. Dalším příkladem je novinka, debut Martina Čepy Zvon, fantazijní román, v němž se přenese trojice dětí (dvě dívky a jeden kluk) díky časové smyčce do Prahy na konci druhé světové války a zažívají velké dobrodružství. A ještě jeden tip: kniha plus film autorky a scenáristky Jany Šrámkové a ilustrátora Filipa Pošivače Tonda, Slávka a kouzelné světlo, v němž si oba hrdinové jsou rovni jak ve svých fantaziích, tak ve svých touhách.
Vnímáme knihy pro děti citlivěji jako dospělí? Nevidí děti skutečně „jen“ příběh a nijak je nepokřiví, když pračlověk potřebuje upéct mamuta, tak praští kyjem ženu a odtáhne ji do jeskyně? Máme si s dětmi o příběhu povídat a vysvětlovat jim ho?
V humorném komiksu Sek a Zula Švandrlíka a Neprakty, který vycházel od kraje 70. let v časopisu Ohníček, jde o nadsázku. V posledních desetiletích se nesetkávám s tímto stereotypním rozdělením rolí. Spíše budu odpovídat na míru komunikace s dětmi a dospívajícími o knihách, ale i jiných druzích umění, jako výtvarné umění, film, divadlo, fotografie, což považuji za zcela zásadní od raného věku. Často se děti ve věku teenagerů nechávají sami sobě – vždyť on(a) nečte, zajímá se jenom o počítačové hry, dělá sport, tak nemá čas. Zabírá to čas rodičů, učitelů i prarodičů, ale tyto chvíle nad četbou nebo vyprávěním o knihách patří k nejintimněji sdíleným zážitkům, které vám mohou otevřít společné radostné chvíle, ale i naznačit problém.
Jaká jsou vhodná témata v literatuře pro děti a mládež? Existuje vůbec něco jako „nevhodné“ téma?
O mnohých vhodných tématech jsem se zmínila, v podstatě všechna témata a žánry od poezie, pohádek, komiksů, příběhů s dětskými hrdiny až po fantasy a sci-fi. Vzbuzují představy o světě a mezilidských vztazích, mohou omezovat úzkosti, probouzet fantazii a citlivost vůči ostatním, předávat cenné hodnoty. A zde bych se zastavila: Literatura pro děti a mladé čtenáře by měla apelovat na morální a humánní poselství, ale nikoli prvoplánově. Můžeme se zde přenést právě do pohádkových archetypů, ale i v reálném životě je třeba bojovat se zlem, nezměrnou krutostí vůči bližním a učit se být tolerantním vůči ostatním a světu.
Ptala se Ivana Ašenbrenerová
Rozhovor se stal podkladem pro autorčin text „Jak se změnily dětské knihy“, publikovaný v příloze Styl pro ženy deníku Právo dne 12. 11. 2024.