Petr Nikl: Lingvistické pohádky, ilustrace Petr Nikl, Meander, Praha 2006, 56 stran, prodejní cena 368 Kč
Proč připomínat s odstupem devatenácti let Lingvistické pohádky? Petr Nikl (1960), známý český výtvarník, hudebník a spisovatel, patří k výjimečným osobnostem současné české kultury, které s nevídanou lehkostí překračují hranice jednotlivých uměleckých disciplín. Jeho Lingvistické pohádky,vydané nakladatelstvím Meander v roce 2006, jsou důkazem jeho hravého přístupu k jazyku, významu a imaginaci. Nejde o pohádky v tradičním slova smyslu – místo klasických, tolik známých struktur nabízí Nikl výstřední jazykové experimenty, které boří očekávání a osvobozují čtenářovu představivost.
Lingvistické pohádky nejsou klasickou sbírkou příběhů s jednoznačnou zápletkou a pointou, ale spíše sledem krátkých textových performancí, kde hlavní roli hrají slova samotná: jejich zvuk, tvar, významové posuny i vizuální podoba. Autor testuje, kam až je dokáže natáhnout, a dobře pro něj, že píše zrovna v češtině, ta totiž v tomto nabízí neuvěřitelné možnosti.
Jedním z nejvýraznějších rysů knihy je její jazyková tvořivost. Nikl dekonstruuje běžné výrazy a vytváří novotvary, které se navzdory své podivnosti rychle usadí v čtenářově vnímání jako naprosto přirozené. „Popletená pohádka“ pak stojí úplně na neexistujících slovech a tvarech. Autor si často pohrává i s fonetikou: Některé pohádky fungují spíše jako zvukové obrazy, než jako tradiční vypravování. V nich jdou obsah i děj naprosto stranou a prim hraje zvukomalebnost užitých slov. Tím se přibližují spíše k poetice dadaismu, než ke konceptu pohádek.
Důležitou součástí knihy jsou autorovy ilustrace, které text nejen doprovázejí, ale také s ním komunikují. Ilustrace nejsou ilustrativní ve smyslu doslovného převodu obsahu, ale jsou samostatným výrazovým prostředkem, často stejně záhadným jako samotný text.
Lingvistické pohádky jsou určeny dětem i dospělým, ale spíše než tradiční dětskou literaturu připomínají experimentální prózu (ve dvou případech i poezii) pro všechny věkové kategorie. Nikl důvěřuje schopnosti dětí vnímat absurdno a chápat jazyk jako proměnlivý a tvárný nástroj. Pro dospělého čtenáře pak může být čtení Lingvistických pohádek až terapeutickým zážitkem, návratem k radosti z nesmyslu, k rozvolnění jazykových struktur, které nás často svazují ve stereotypech.
Tady lze ovšem najít, alespoň pro mě, kámen úrazu. Autor v podtitulu knihy uvádí: „Pro starší, ale ne zas tak staré.“ A já si vlastně nejsem jist, komu je kniha určena. Pro dětské čtenáře může být zajímavá často lehce bizarními příběhy o zvířátkách, pravděpodobně jim ale pro duševní naplnění nebude stačit úroveň češtiny v díle. Tu si naopak užijí dospělí čtenáři, pro které ovšem mohou být příběhy až moc banální. Jednotlivé pohádky totiž nemají překvapivý a vtahující děj. Ten, je-li v pohádce vůbec přítomen, není nikdy na první koleji autorova zájmu. Já jsem tak četl jednotlivé příběhy, ne abych věděl, jak to dopadlo, ale abych viděl, s čím dalším zvládl Nikl přijít.
Dílo prostě vyžaduje aktivní přístup čtenáře, jeho ochotu vzdát se logiky a ponořit se do proudu jazyka. Kniha je však v kontextu české literatury (a nejen pro děti a mládež) výjimečná. Je pokračováním linie poetiky nonsensu, kterou u nás reprezentoval například Emanuel Frynta. Nikl ale do této tradice vnáší osobitou poetiku propojení výtvarného a jazykového projevu, čímž vytváří originální estetický svět, který nemá přímou paralelu.
Lingvistické pohádky baví, inspirují a ukazují češtinu v plné kráse. Jsou knihou pro čtenáře, kteří se nebojí experimentu, kteří mají rádi jazyk jako živou bytost a kteří jsou ochotni opustit komfort lineárního vyprávění. Petr Nikl tímto dílem potvrzuje své postavení renesančního tvůrce a nabízí unikátní literární zážitek, který možná nemusí každého čtenáře bavit, minimálně vás však donutí k zamyšlení, jak je ta čeština krásná.
Adam Češner
Autor je studentem žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy; text vznikl v rámci semináře na katedře žurnalistiky IKSŽ, vedeného Janou Čeňkovou.