Sofia Chanfreau: Žirafy mají velikánské srdce, ilustrace Amanda Chanfreau, překlad Marie Voslářová, Host, Brno 2024, 200 stran, prodejní cena 429 Kč
Daleko od pevniny na širém moři se nachází ostrov. Shora vypadá docela jako žirafa: má nohy, ocásek, objemné tělo a dlouhatánský štíhlý krk zakončený hlavou. V jediném městě na ostrově bydlí devítiletá Vega. Právě ona je hlavní postavou knihy Žirafy mají velikánské srdce finské autorky Sofie Chanfreau – a právě její představivost je hlavní hybnou silou celého příběhu.
Vega má totiž zvláštní dar: to, co ostatním připadá obyčejné, se v jejích očích mění v neuvěřitelně jedinečné. Se školními úkoly jí pomáhají zebry nebo chobotnice; když má noční můry, stulí se do skříně k mimořádně kamarádskému mamutíkovi, co tam bydlí; o přestávkách skáče přes švihadlo s gumopicemi – a vůbec potkává spoustu tvorů, které ani neumí pojmenovat, a tak je radši kreslí do svého náčrtníku. Kromě všech potvůrek bydlí Vega jenom s hodným, ale věčně ustaraným tátou, který má srdce velké skoro jako žirafa a hlavu plnou dešťových mračen. Nemůže totiž vidět žádné z Vežiných potvůrek, a tak si myslí, že by je neměla vídat ani ona – podle něj totiž neexistují.
S tím ale nesouhlasí dědeček Hektor. Ten všechny tvorečky vídá také, dokonce jich spousta bydlí v jeho zahradě, a tak s ním Vega může sdílet nové objevy a ptát se i na věci, které by táta považoval za nenormální. Hektor má doma vystavenou fotku své dcery, Vežiny maminky, když byla ještě dítě, ve velkém zeleném fraku a s obrovským cylindrem na hlavě. Je to jediná její připomínka, kterou Vega má. Sama si na ni nevzpomíná, a tak se chodí alespoň dívat k Hektorovi na její fotografii.
Jednoho dne se ale všechno změní. Táta začne domů chodit později, nestíhá obvyklý čas večeře, a když Vega vypráví o zebře, co za ni napsala diktát, táta se ani nepozastaví, jako by byl myšlenkami úplně jinde. Zároveň si Vega všimne, že jeho veliké srdce začíná zamrzat. Brzy se vyjeví příčina: táta si totiž jednoho dne přivede domů novou přítelkyni Violu – ledovou královnu. Vega si usmyslí, že ho musí zachránit, a uteče z domova.
Chvíli se schovává u dědečka a s pomocí podivínského kamaráda Nelsona, jeho mateřsky starostlivé fenky Flory a nové kamarádky na dopisování Janny, která bydlí v cirkusu na pevnině, začne spřádat záchranné plány. V dědečkově parafernáliu (garáži přeplněné různým harampádím) nejprve objeví starý cirkusový plakát s Hektorem ve stejném fraku a s cylindrem, jako má její maminka na fotce nad kamny. A když se navíc dozví, že se maminka uměla pořádně rozohnit, plán se jeví jasně – musí se vydat na pevninu, prohledat cirkus a najít maminku, která by mohla svým rozohněním rozehřát tátovo zamrzlé srdce.
Vega se tak v doprovodu Hektora, Nelsona a Flory vydává na výpravu za Jannou do cirkusu, kde doufá, že najde maminku i všechny odpovědi na stále se kupící otázky. Nebylo by to ale správné dobrodružství, kdyby v tom nevězel nějaký háček.
Sofia Chanfreau v knize vystavěla ohromně zábavný a neskutečně imaginativní svět, v němž se fantazie prolíná s realitou a nikdo nedokáže přesně říci kde a zda vůbec se mezi nimi nachází nějaká hranice. Názvy kapitol jsou zároveň různé, mnohdy těžko uvěřitelné zajímavosti ze zvířecí říše, jako „Krevety mají srdce v hlavě“, „Pijavice mají třicet dva mozků“ nebo „Pavoučí krev je průsvitná“. Koneckonců i název celé knihy je jednou z nich. Tak autorka ukazuje, že i v reálném světě existují skutečnosti, které působí, jako by si je vymyslel někdo s neobyčejně roztodivnou fantazií. Autorčina vlastní představivost je ještě podpořena ilustracemi, kterými knihu opatřila její starší sestra Amanda. Osobité a precizní kresby téměř navozují pocit, že Žirafí ostrov skutečně existuje. S příběhem korespondují tak dokonale, že zavdávají otázku, zda si sestry při tvorbě knihy náhodou nečetly myšlenky.
Dospělé oko může, když se bude dobře dívat, v dobrodružném příběhu odhalit i několik serióznějších témat. Tátova obava o Vežinu „normálnost“ a agenti v bílých pláštích, kteří jezdí kontrolovat Hektora, otevírají otázku mentálního zdraví. Nařízení, že domy na žirafím ostrově nesmí být vyšší než tři patra, aby i menší domy měly krásný výhled, lze zase interpretovat jako apel na environmentálně udržitelnou a sociálně přívětivou architekturu. Žádné z těchto témat však nenarušují hlavní dějovou linku určenou primárně dětem, spíše ji velmi citlivě rozšiřují pro ty, kteří v knihách rádi čtou mezi řádky.
V první řadě ale Sofia Chanfreau dokázala vymyslet originální příběh, jehož fantastičnosti klade meze paradoxně jenom bezbřehá představivost; po právu za něj byla oceněna nejprestižnější finskou literární cenou Finlandia Junior Prize za rok 2022. Nenásilně vede své postavy i čtenáře k solidaritě, respektu a vzájemné péči. Volně tak navazuje na tradici jiné švédsky píšící finské autorky, Tove Jansson, která ve svých příbězích o mumincích také velmi přístupně a zábavně tematizovala důležitost akceptující komunity, která může, ale nemusí sestávat pouze z rodinných příslušníků, anebo nutnost chovat se zodpovědně a solidárně ke svému životnímu prostředí a všem, kdo jsou jeho součástí.
Ačkoli je závěr trochu uspěchaný, nese se ve stále stejném duchu: je netradiční a skvěle promyšlený. Nic totiž není černobílé a s trochou představivosti a laskavým srdcem se dá vyřešit každá zapeklitost.
Kateřina Ebrlová
Autorka je studentkou žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy; text vznikl v rámci semináře na katedře žurnalistiky IKSŽ, vedeného Janou Čeňkovou.