Ilustrátorky jsou v Centru! Tak se jmenuje projekt, který od října 2025 do ledna 2026 hostí Centrum české dětské knihy. Jde o projekt primárně výstavní, ale v širokých souvislostech. Jako první představila výběr ze své výtvarné práce Laura Hédervári (1997). Po ní je na řadě Nikola Hoření (1989).
VERNISÁŽ výstavy v Centru proběhne ve čtvrtek 6. listopadu 2025 od 17:30. Předtím, od 16:00, proběhne VÝTVARNÁ DÍLNA pro děti.
V souvislosti s tvůrčí dílnou a vernisáží jsme položili Nikole pět otázek. Tady jsou – i s odpověďmi!
Jak vznikaly vaše knížky o emocích? Měla jste reálné situace jako předlohu, vztekaly se a lekaly, radovaly se a plakaly vám děti rovnou před očima – nebo v tom byly i vzpomínky na vlastní dětství?
Sešlo se to tak pěkně, že na leporelech o emocích jsem začala pracovat akorát v době, kdy se mi narodilo dítě. A byla to legrace, protože nějakou záhadou mé dítě nejvíc žilo vždy tou emocí, na které jsem zrovna pracovala. Takže přesně tak, jak knihy vycházely po sobě: Karla pláče, pak Ida se raduje, Hubert se vzteká, Tonča se leká. Je ale také dost dobře možné, že si to jen sama sugeruji, a tím, že jsem se na ty konkrétní emoce soustředila, jsem si jich víc všímala. Reálné situace jsem ale jako předlohu moc neměla, jen jsem hodně koukala kolem sebe a snažila se vymýšlet je tak, aby byly co nerozmanitější.
Jakou technikou nejradši pracujete?
Kreslení je pro mě radost, moc ráda pracuji s materiálem. Nejradši štětcem a tuší – čím silnější štětec, tím líp. Baví mě na tom prvek náhody a nevratnosti tušové linky. Kupodivu mi dost vyhovují roztřepené štětce, kde je výsledek ještě víc věcí náhody. Do ilustrací se obvykle snažím dostat hodně detailů, je pro mě důležité, aby se při prohlížení dalo objevovat vždy něco nového.
Co vám rodiče četli, když jste byla malá?
Rodiče mi četli hodně Muminky, pamatuji si na Tatínka a moře nebo na Kometu. Pak třeba baltské pohádky Diamantová sekera nebo Kočičí král, pohádky z ostrovního království, převyprávěné Pavlem Šrutem, s ilustracemi Květy Pacovské. A také třeba Z deníku kocoura Modroočka.
Vnímáte rozdíl mezi čistě autorskou knihou a ilustrací, třeba knížek Jaroslava Kovandy nebo Michala Šandy?
V autorské knize vše záleží jen na autorovi, a práce na ní je tedy ještě svobodnější. Výhodou je, že člověk nemusí dělat kompromisy. Já mám ale ráda i práci na knižních ilustracích, protože mě baví, když můžu reagovat na konkrétní text. Míra svobody je u každé knihy jiná, hodně záleží na autorovi textu a nakladateli, a výsledek se rodí v průběhu práce.
Například při ilustrování knihy Lilly, letí rogalo! jsem na začátku nejdřív s Jaroslavem Kovandou konzultovala storyboard. Postupně jsme ale došli k tomu, že bude lepší, když budu mít volnou ruku. Práce na ilustracích do leporela Rukulíbám od Michala Šandy byla zase specifická tím, že pan Šanda už měl situace v leporelu předem vymyšlené, protože přesně seděly na jeho trefné básničky. Na mě tedy byla jen volba výtvarné stylizace a barevnosti. Zatím jsem ale nezažila, že by pro mě byla práce na knize kvůli spolupráci nepříjemná.
V čem je současná ilustrace jiná než ta včerejší, spojená se jmény Květy Pacovské, Petra Síse nebo Miroslava Šaška?
Žádné výstižné shrnutí na tuto otázku mě nenapadá. Možná jen, že v Čechách je zkrátka ilustrace na skvělé úrovni. V dnešní době je opravdu hodně jmen, která českou ilustraci výborně reprezentují. Vlastně se spíš divím, že není víc českých autorů proslaveno v zahraničí.
Nikola Hoření
Nejčastěji sází na energickou, akční malbu, plnou barev. Je v dobrém slova smyslu kabaretní, karnevalová, cirkusová: předvádí čísla plná emocí, vyvolává na scénu svá oblíbená zvířata. Ilustrovala knížky Michala Šandy, Jaroslava Kovandy nebo Radka Malého, ale vytvořila i vlastní autorská leporela: Karla pláče, Ida se raduje, Hubert se vzteká, Tonča se leká, Eliáš se štítí a Arne žasne. Narodila se v roce 1989 v Praze, vystudovala ilustraci a grafiku na UMPRUM. Vedle malby pěstuje kresbu, komiks nebo animaci.
Projekt Ilustrátorky jsou v Centru! podpořil Státní fond kultury.