Ilustrátorky jsou v Centru! Tak se jmenuje projekt, který od října 2025 do ledna 2026 hostí Centrum české dětské knihy. Jde o projekt primárně výstavní, ale v širokých souvislostech. Jako první představila výběr ze své výtvarné práce Laura Hédervári (1997), jako druhá Nikola Hoření (1989). Aktuálně je na řadě Galina Miklínová (1970).
VERNISÁŽ výstavy v Centru proběhne ve čtvrtek 11. prosince 2025 od 17:30. Předtím, od 16:00, proběhne VÝTVARNÁ DÍLNA pro děti.
V souvislosti s tvůrčí dílnou a vernisáží jsme položili Galině pět otázek. Tady jsou – i s odpověďmi!
Kdykoli se poslední dobou bavíme, pořád jste ve skluzu, nestíháte. Je práce pod tlakem pro výtvarnici taky motivující? Nebo je to jenom stres?
Uf, tedy trochu jste mě zaskočil a měla bych se nad sebou asi zamyslet. Je pravda, že od narození dětí pociťuji totální nedostatek času na vše. To ale neznamená, že bych měnila, právě naopak.
Tedy ty děti, stres bych naopak za pohodu vyměnila hned. Můj časový deficit se ještě více prohloubil v kovidu, a od té doby mám takový dojem, že už to nedoženu nikdy.
Ačkoli pracovní pres nesnáším, je fakt, že většinou, když už se do něj dostanu, tak funguje znamenitě. Napadají mě věci, na které bych nepřišla, nebo si to aspoň myslím, a vtrhnou do mého vědomí na poslední chvíli jako velká voda. Ale třeba je to kreativita zoufalosti z blížícího se termínu, co já vím. Když se pak vše uklidní, nápady samozřejmě také přicházejí, ovšem zcela jinak, pozvolna, tanečním krokem, což mám nejraději.
Na jakém základě vaše ilustrace vznikají? Okamžitá inspirace, nebo naopak důkladná četba textu, poznámky, postupné formování představy o tom, jak by to celé mělo vypadat?
Je to kombinace všeho výše řečeného: důkladné a soustředěné četby textu s okamžitou inspirací. Někdy skicuji už při prvním čtení, což se v průběhu času docela změnilo, dříve jsem text četla nejprve celý, bez tužky v ruce. A později, když nechám první imprese trochu uležet, začnu dělat podrobnější poznámky, u některých autorů, jako je třeba Petr Stančík, také poctivé rešerše, a pomalinku se mi vynořuje tvar celkového pojetí knihy. To je vlastně také jiné, dříve jsem nejprve hledala přesnou podobu hrdiny, teď mě spíš zajímá celek. Dělám si ke každému rukopisu takový technický scénář, rozkresy, jak bude vypadat grafická úprava, a ilustrace jako takové vznikají vlastně až naposled.
Kreslíte víc rukou, nebo v počítači?
V současné době už více na počítači. Ale skici pořád tvořím ručně, ta dráha hlava–ruka je svižnější, než když ji přeruší počítač. Konečně jsem se ale naučila kresbu na počítači ovládat tak přirozeně, jako když kreslím rukou na papír, ale byl to proces, dlouho mi to nešlo. Utápěla jsem se ve stále větším a větším detailu, což nikam nevedlo, pouze k výdeji nekonečného množství energie a frustraci. Díky počítači jsem ale přišla na to, jak malířsky lépe zpracovávat plochy, to se mi v reálu taky nedařilo, je mi prostě bližší linka, čára…
Dlouhodobě si kreslím deníkové listy A3, jen tuší na papír, takže si řemeslo ruční práce pořád udržuji. A také některé texty si o kresbu rukou řeknou samy.
Začínala jste před pětadvaceti třiceti lety. Co se pro vás za ty tři dekády obecně v knižní ilustraci změnilo? Kam se posunula, jakým vývojem prošla?
Naši ilustrátoři byli vždy výteční a nebylo jich málo. Ovšem teď mám pocit, že je tolik báječných a skvělých věcí, že si myslím, že se konkrétně česká ilustrace vyvíjí dobře. A změnu pociťuji velikou v tom, že je už delší dobu ilustrátor vnímán jako plnohodnotná součást knihy. Když jsem začínala, nebylo u nás příliš zvykem uvádět jméno ilustrátora na obálce, pokud nebyl, s prominutím, slavnější než autor. Teď je zcela běžné, že autoři obou složek stojí rovnocenně bok po boku, byť samozřejmě každému je jasné, že bez skvělého textu jen stěží mohou vzniknout stejně dobré ilustrace.
A samozřejmě, ohromná technologická změna! Počítače, které během těch let do tvorby ilustrací vstoupily, práci usnadnily, odpadlo skenování, retušování a jiné složitější postupy, zároveň zpočátku se mi zdálo, že zmizela absolutní originalita, ta drobná nepřesnost a chyba, která je pro mě pořád zárukou jisté lidskosti a vřelosti.
Co se výrazu týče, v posledních dvou dekádách ilustrátoři čerpají více z komiksu, street-artu, art-designu; ten posun od tradičně pojaté ilustrace je ohromný.
A co mi přijde fajn a důležité, je, že ilustrátoři také často spolupracují aktivně na grafické podobě, stávají se autory textu a publikují v zahraničí, což je vítaná změna.
Co se za ty tři dekády změnilo pro vás konkrétně?
Ach, to je těžká otázka! Něco už jsem zmínila vlastně v předchozích odpovědích, jelikož se mě to týká také. Konkrétně mám pocit, že se daleko hůře soustředím, a není to jen věkem, myslím, svět kolem se hodně změnil. Daleko více na mě odevšad něco utočí a odvádí mě od pohroužení se do sebe. Také častěji vrstvím práci přes sebe a složitěji si probojovávám ve své mysli dlouhodobější prostor jen pro jednu věc. To se projevuje i na mém pracovním stole, kde se pomalu vytváří údolíčko, v němž pracuji, jelikož vše hotové odsouvám na strany stolu, protože to nestíhám, jako dříve, v klidu zatřídit a probrat. Tím se dostáváme znovu na začátek našeho rozhovoru, že bych se nad sebou měla zamyslet…
GALINA MIKLÍNOVÁ
Narodila se v roce 1970 v Ostravě. Věnuje se kresbě a animovanému filmu. Proslavila ji spolupráce s Pavlem Šrutem, nověji pak s Evou Papouškovou, Petrem Stančíkem nebo Alenou Mornštajnovou. Ve své tvorbě je hravá a zábavná, ale i sympaticky podvratná – jako třeba ve večerníčkové sérii O Kanafáskovi. Kreslí živelně, v barvě, s jasným cílem: zažít srandu, ale taky poznat základní hodnoty, co za tím vším stojí – přátelství, lásku, pravdu a odpovědnost. Na VŠUP vystudovala filmovou a televizní grafiku.